Poustevníci a poutníci, karanténa a pampelišky


    Sedím s pohledem upřeným do blba a vnímám nepříjemné šimrání po celém těle. Syndrom kočičího chlupu se tomu říká, proletělo mi hlavou. A kdyby jen to. To, co se mi právě děje v hlavě, se nedá popsat. Takový řev myšlenek. To snad musí být slyšet i venku kolem mě. Představa, že moje uši jsou ampliony a pokřikování uvnitř mé hlavy vysílají ven, jak hlášení obecního rozhlasu, mne pobavila. Bohužel jen na zlomek vteřiny a pak všemožné myšlenky dál vybuchují v mé hlavě jako tříštivé granáty. Jedna horší než druhá. Odkud se ty potvory berou? Moje hlava se mění ve vosí hnízdo a myšlenky v štípající hmyz. Všude kolem ticho a klid, jen v mojí hlavě příšerný kravál. Vosy myšlenek vyvolávají v těle nepříjemnou odezvu. Hněv, smutek, strach a další fuj pocity. Emoce mi kolují tělem a střídají se jak na běžícím pásu a já nevím, jak ten kolotoč myšlenek a pocitů zastavit.
Že to znáte taky? Museli jste zůstat v karanténě, uvěznění v tichu čtyř zdí vašeho pokoje, a vaše hlava začala takhle bláznit? Jo, tohle je naprostá klasika toho, co se začne dít v naší hlavě, kdykoliv nás sevřou nějaká vnější omezení, nějaká pravidla, která omezí svobodu pohybu našeho těla. Mysl najednou nemá možnost přeskakovat jako opice z větve na větev a chytat se všemožných vnějších podnětů a začne proto vytahovat z archivu vzpomínek do hlavy vše, co si za celé roky nasyslila právě pro takovéto chvíle, kdy zůstaneme sami, sami se sebou. Tomu, čemu dnes říkáme „karanténa“, se v minulosti říkalo poustevničení a pouštěli se do něho dobrovolně jen mniši a mnišky, hledači duchovních pravd.
Potíž dneška je v tom, že jsme ty naše současné poustevny – karanténu dostali příkazem od vlády, tj. vynuceně. A hlava proto řve mnohem víc, než při dobrovolně zvolené samotě. Hlava se vzteká, bojuje s nečekanou a nechtěnou situací a bere nám síly, až se nám podlamují kolena únavou. Adepti toužící si vyzkoušet, co to obnáší být nějaký čas poustevníkem, jsou na to svými duchovními učiteli pečlivě připravováni. To aby se z toho zážitku nezbláznili (což se může nepřipraveným stát). Nás všechny do této situace hodili zcela bez přípravy ti, kteří o nás rozhodují z pozice moci (kterou jsme na ně ve volbách dobrovolně delegovali).
Příprava by totiž nutně znamenala přijetí faktu, že je nutné vycházet z tisíce let osvědčených a prověřených duchovních nauk. V naší společnosti se ale politici zatím bojí slov jako je „duchovno“ nebo „přirozená lidská touha po spiritualitě“ jako čert kříže. Pro vás, kteří jste se právě postavili na zadní a nepřátelsky jste na mne zavrčeli, jen dovysvětlím, že spiritualita a duchovno nemají nic společného s nějakou konkrétní církví nebo náboženstvím či příslušností k nějakému novému duchovnímu hnutí. Jde o přirozenou touhu našeho nitra, nezávislou na všech organizacích nebo jiných seskupení majících svoje konkrétní rituály. Jde o přirozený projev naší duše, jejíž existenci – světe div se - už připouštějí i někteří vědci vyznávající ateismus.
Jak tedy se vyrovnat s tím hlukem myšlenek a pocitů, který se každým dnem našeho poustevničení v karanténě zesiluje? Opřu se o moje osobní vzpomínky na jedno léto před mnoha a mnoha lety, kdy jeden velice moudrý, vzdělaný a plně vědomý člověk nám umožnil vyzkoušet si poustevničení v praxi. Vypadalo to tehdy jako snadná výzva vydržet pět dní a čtyři noci v lese za horskou chatou, jen kousek od civilizace, pod širákem v malých skupinkách 4-6 osob. Překvapení všech, kteří si tuto praxi vyzkoušeli, bylo obrovské.
První, co mne tehdy na celé akci překvapilo, bylo, že zájemci o poustevničení byli rozděleni podle svých vnitřních (niterných) dispozic do pěti rozdílných skupin. Každá poustevna pak měla odlišné způsoby praktikování doby poustevničení.
Na Červené poustevně byla povinnost každý den několik hodin praktikovat fyzikou práci. V lese to znamenalo přenášet klacíky z místa na místo, zametat jehličí větvičkou, a dělat další bezcílné aktivity, jejichž jediným smyslem byl pohyb těla a fyzická zátěž. Na Modré poustevně se psaly texty, Na Žluté poustevně se praktikovali modlitby a na Zelené poustevně se diskutovalo o filosofických tématech. Všechny tyto aktivity se dělaly společně nebo jednotlivě ve stejný čas několik hodin denně. Zbytek času se každý věnoval svému osobnímu praktikování meditací nebo jiných tichých duchovních praktik. Mimo vyhrazené společné aktivity se muselo dodržovat mlčení.
Výjimkou byly tzv. Bílé poustevny, kde každý jednotlivec byl v lese zcela sám, jen na doslech od dalšího bílého poustevníka, ale ne na dohled.
Všechny poustevny pak měly jedno společné. Vodu a jídlo jim nosili Poutníci z horské chaty. Poutníci měli svůj samostatný program, jehož velkou část tvořila každodenní povinnost jít na jednu či více pousteven a vnímat, jak se mění lidé prožívající zkušenost poustevníků. A věřte, že ty změny byly velmi viditelné a ve finále obdivuhodné.
A proč tak sáhodlouze vzpomínám a popisuji činnost jednotlivých pousteven? Protože velmi přesně reflektují několik základních typů lidského vnitřního „nastavení“, jak se začneme chovat ve stresové situaci a jakým způsobem uvolňujeme svoje vnitřní tlaky, aby se naše psychika nezhroutila. A to může nyní pomoci nám všem, kteří trávíme mnoho času doma, uzavřeni dobrovolně nebo nuceně mezi zdmi svého bytu nebo domu.
Je dobré si uvědomit, že nejsme všichni stejní a každý svoje vnitřní tlaky způsobené poustevničením v době omezeného pohybu potřebujeme zpracovávat jiným způsobem.
První skupina, patřící k typu Červená poustevna, potřebuje fyzickou námahu, pohyb, činnost. To v praxi znamená, že takový člověk potřebuje uklízet, přerovnávat skříně nebo doma cvičit až do únavy několik hodin denně. Pak bude situaci karantény nebo jiného omezení svobody pohybu snášet snadněji a nehrozí, že jeho psychika vykolejí nebo se zhroutí. Vy, co máte doma tento typ člověka, umožněte mu tuto činnost a nezlobte se, že neustále něco umývá, leští, přerovnává. Jeho psychika to NUTNĚ potřebuje.
Druhá skupina, patřící k typu Zelená poustevna, naopak fyzickou zátěž nevyhledává, ale nezbytně pro svou psychickou rovnováhu potřebuje několik hodin denně hovořit. Svoje vnitřní přetlaky tito lidé uvolňují mluvením, mluvením, mluvením. Nechte je hodiny telefonovat s jejich kamarády nebo komentovat dění na sociálních sítích. Přináší jim to úlevu.
Třetí skupina patřící k typu Žlutá poustevna, si potřebuje zaměstnat hlavu čtením nebo aktivní tvorbou jako je malování, šití, pletení, výroba hraček pro děti, vymýšlení her pro děti apod.
Čtvrtá skupina, patřící k Modré poustevně, jsou introverti, kteří nemají potřebu sdílet to, co se děje v jejich nitru s okolím. Nechte je, nerýpejte do nich, nesnažte se je přimět k hovoru. Byli by nešťastní. Pro tento typ lidí je dobré psát si deník. Vypsat se každý den z toho, co se v hlavě vyrojilo za nové myšlenky, a ty myšlenky – odložené na papír – jen pozorovat a nenechat je, aby si v hlavě dělaly mejdan. Myšlenky napsané na papír už nemusíte nosit v hlavě.
Bílí poustevníci jsou pak úplní samotáři. Vyhovuje jim naprostá izolace a telefonáty nebo návštěvy vnímají jako rušivé. Nebojte se o své blízké, pokud jsou tento typ a respektujte jejich vnitřní ticho, ve kterém zrají jako víno v sudech.

A co poutníci? To jsou nyní lidé, kteří chodí od práce, zdravotníci, prodavači a prodavačky, dobrovolníci, kteří rozvážejí roušky nebo jídlo do nemocnic, seniorům apod. I to je obrovská vnitřní práce a i tito lidé velmi zrají a mění se ve svém nitru tím, že se pohybují „tam venku“ v liduprázdných ulicích, musejí se celé hodiny dívat na zavřené obchody, na lidi s rouškami na obličeji, musejí dodržovat přísná pravidla hygieny a ochrany před nákazou. Oni to mají stejně těžké jako vy, co jste doma. Mějte to na paměti a buďte k nim i k sobě a všem okolo vlídní a tolerantní.
Najděte sami v sobě, jaký jste typ a respektujte fakt, že ostatní mohou být jiný typ, než jste vy. Dopřejte si každý to, co potřebujete právě vy. Podobně jako když jdete s rodinou nebo s přáteli do restaurace a každý si objedná jiné jídlo, tak i naše nitro potřebuje jiný způsob, jak zpracovat vnitřně všechny současné události.
Všichni jsme nyní poustevníky a poutníky. Celosvětová změna kulis každodenního života nás právě teď vrací k podstatě našeho člověčenství a obnově skutečného lidství, laskavosti, ohleduplnosti, toleranci, vzájemné péči a porozumění. Jde o návrat ke zdravé spiritualitě, která je pro každého z nás nezbytná k zdravému a spokojenému životu. Ano, mnoho věcí se ještě změní a už nikdy nic nebude takové, jaké to bylo. Ale to je na našem životě krásné, že je tak nepředvídatelný a pestrý.
Nestyďte se objevit tajnou komnatu svého nitra a čerpat z toho překrásného místa sílu, která vás spojuje se Zdrojem veškeré existence, s nekonečnou živou, inteligentní sílou, která vás dokáže chránit v každé situaci a před veškerým nebezpečím. Pokud se zabydlíte v komnatě svého nitra a vyzdobíte si ji po svém vším, co ve vás probouzí radost a vášeň k životu, vždy projdete vítězně všemi nástrahami a zvládnete všechna protivenství. A kde tu tajemnou Komnatu hledat? Tam někde za hrudní kostí, kde tluče vaše srdce.
A kdyby vám docházely síly, mějte na paměti, že vaše srdce má talent vás ochránit vždy a za každé situace, pokud ho budete každý den plnit vděčností za to, že můžete prožívat to, co právě prožíváte. Ať už to zvenčí v dané chvíli vypadá jakkoliv. Věřte, že z námahy, obrovské námahy těchto dní a týdnů, za čas vyroste a vykvete něco překrásného. Něco, co si zatím ani nedovedeme představit, jak nádherné to bude.
Věřte v sílu života a dobro tak, jako věří v sílu slunce pampeliška, která se ze semínka teprve prodírá vzhůru tmou hlíny a snaží prorazit asfaltem nad svojí hlavou k životadárnému světlu nad ním.
Věřme jako pampelišky v slunce naší nové, šťastné budoucnosti. Víra = naděje. Pomůže nám překonat nynější náročné období, ze kterého vyjdeme všichni mnohem silnější a vnitřně zdravější, než bychom si skdy dosud dokázali představit.

S láskou a medovou vůní pampelišek

vaše Daore


Dagmar DaoRe Světlovská

svetlovska@svetlovska.com

www.svetlovska.com


©  Tento text je chráněn autorským právem a sdílet nebo šířit ho můžete pouze s uvedením jména autorky.



Mohlo by vás také zajímat...










©  Dagmar Světlovská      Zásady ochrany osobních údajů